VĚDA, VÝZKUM A TEORIE PRO ROZVOJ TECHNIKY V PRAXI

VĚDA, VÝZKUM A TEORIE PRO ROZVOJ TECHNIKY V PRAXI

(Ing. Vladimír Kudělka, Ph.D., František Dolák, D.t., Mgr. Marek Kudělka, TESYDO, s.r.o.)

Věda a výzkum i užitečná teorie jsou velice významné pro lidstvo, jeho existenci a prováděné zvláštní činnosti, pro jeho potřebu a využití v každodenní praxi. Snížení úrovně vědy i výzkumu pro praxi, má obrovské následky pro různé oblasti dění v lidském životě a ve všech oblastech činnosti v rámci rozvoje společnosti, aplikované vědy i aplikovaného výzkumu nejen v oblasti  techniky, ale i v jiných oblastech.

Statistika vědy a výzkumu má za cíl poskytnout základní údaje o klíčových oblastech vědy, technologií i inovací, a to jak z hlediska finančních a lidských zdrojů, vstupujících do vědy, technologií a inovací, tak i jejich výsledky, jako jsou inovace, udělené patenty či zahraniční obchod s high-tech produkcí. Na vědu navazuje vývoj i rozvoj pro urychlení poznatků do praxe.

Vědecká činnost má v současné době velký společenský i ekonomický význam a je také běžně podporována jednotlivými státy i Evropskou unií.

Věda – jako celek je systematický způsob racionálního a empirického poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti aplikace i predikce (aplikované vědy). Vědou se často rozumějí i jednotlivé vědy, obvykle charakterizované svou metodou a předmětem (oblastí) zkoumání. Věda je propracované a obecné empirické i rozumové poznání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.

Věda znamená:

  • soubor systematicky tříděných poznatků o určité tematické oblasti
  • proces generování těchto poznatků pomocí určitých pravidel

Jednotlivé vědní obory jsou vždy částí širších souvislostí. Vědu lze považovat za typ určité instituce v dané oblasti činnosti.

Za vědu se považuje zkoumání různých jevů za použití pozorování a experimentu, kvantifikace i hledání univerzálních zákonů a vysvětlení.

Existují pokusy roztřídit jednotlivé vědní obory podle předmětu bádání. Logika je vždy předstupněm bádání a poskytuje pravidla i metody. Některé vědní obory mají složený charakter, neboť se v nich pracuje s poznatky mnoha disciplín.

V současnosti převažuje názor, že věda metodologicky nemá jednotný charakter. Používá více definic, teorií i metod v daném oboru a je určována komplexními procesy v dané oblasti činnosti. Kritéria rozlišující to, co je a není věda, se utvářejí uvnitř jednotlivých společenství vědců.

Neexaktní věda – popisná věda využívá principu přirozeného lidského poznání pouze vhodně zpřesňovaného.

Exaktní věda – je věda postavená na požadavku nulové vnitřní vágnosti (neurčitosti) interpretace všech jazykových konstrukcí popisující znalosti, je bez filtru vágnosti a nahrazuje jej jiným umělým filtrem. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění – optimalizace pravdivosti sdělení – nejmenší ztráta informace, tj. sdělení má mít stejnou vágnost jakou má informace získaná poznáním.

Věda představuje konzistentní systém verifikovatelných poznatků o určité skupině jevů a zároveň metody spojené s jejich získáváním, zpracováním, teoretickým vysvětlením a praktickým využitím.

Technologie – vystupují ve třech základních formách: hmotné – jako znalosti vtělené do fyzických objektů (stroje, zařízení, přístroje atd.), nehmotné – jako znalosti akumulované v lidech (lidský kapitál), informace vtělené do elektronických médií a dokumentů (software, plány, projekty, výsledky pozorování, matematické výpočty, mapy atd.) a institucionální  – tj. uspořádání činností a vztahů (organizační struktura, systém řízení, normy, předpisy atd.). Zatímco se tedy věda zajímá, jak a proč se určité věci dějí, technologie se zaměřují na prostředky, jakými jsou uskutečňovány.

Inovace – představuje zavedení nového nebo podstatně zlepšeného produktu (zboží nebo služby) nebo procesu, nové marketingové metody, ev. nové organizační metody do podnikatelských praktik, organizace pracoviště nebo externích vztahů.

Lidské zdroje ve vědě a technologiích – jsou to osoby, které splňují alespoň jednu z následujících podmínek:

  • úspěšně ukončily terciární úroveň vzdělání v jakémkoli studijním oboru – ve vědách (přírodních, technických) – bakaláři, magistři, doktoři, doktoři jsou pro vědu nejdůležitější
  • jsou zaměstnány ve vědeckých a technických povoláních – vědci a inženýři – představují úzkou skupinu odborníků zaměstnaných ve vědeckých a technických povoláních. Vědci a inženýři rozšiřují stávající objem znalostí, aplikují vědecké a umělecké koncepty a teorie, systematicky o nich vyučují nebo se zapojují do libovolné kombinace těchto činností v různých oborech, které jsou zdrojem jejich hlavních příjmů.

Vědecká teorie – teorie jsou nejdůležitějším typem informací ve vědě. Vědeckou teorii chápeme jako systém pojmů a tvrzení, který představuje abstrahující vysvětlení vybraných fenoménů. teorie umožňuje fenoménům světa porozumět, vysvětlit je, kritizovat nebo předvídat. jedná se o koncentrovanou množinu vlastností vyjádřenou nějakým symbolickým způsobem. Uznání vědeckosti a kvality teorie se provádí na základě kritérií, jež závisí na oblasti výzkumu.

Ve vědním výzkumu se při posuzování teorie ptáme: Je logicky sestavena? Je jasně a úsporně popsána? Odpovídá dostupným datům? Obsahuje tvrzení, která lze testovat pomocí dat? Byly predikce  teorie testovány? Vyjadřuje uvažované vztahy lépe, než jiné konkurující teorie? Je obecná natolik, že ji lze použít na více místech, pro různé skupiny jedinců nebo v různých časových okamžicích?

Důležité kritérium pro posuzování teorie – implicitně zahrnuté do těchto otázek  se nazývá falzifikační kritérium. Teorie vyhovuje požadavku falzifikace, pokud lze její základní tvrzení zpochybnit pomocí empirických dat a pomocí naší zkušenosti. toto kritérium požaduje, abychom nehledali pouze data, která jsou v souhlase s posuzovanou teorií. Ještě významnější jsou pokusy nalézt negativní evidenci. Tj. taková data, jež budou s teorií v rozporu. Dobrý výzkumník pečlivě zkoumá každou negativní evidenci. Kritérium falzifikace se také používá pro posuzování, zda teorie patří do empirické vědy nebo do metafyziky. pokud zásadní tvrzení teorie nelze posuzovat pomocí kritéria falzifikace, pak je teorie metafyzická. Neplatí však, že žádné metafyzické teorie nejsou pro vědu užitečné.

V metodologii empirické vědy někdy rozlišujeme mezi teoretickým jazykem a jazykem porovnání. Výpovědi v jazyce porovnání se vztahují na „empirickou bázi“ nebo „skutečnost“. V teoretickém jazyce jde o oblast abstrakcí a zobecnění. Mezi těmito dvěma oblastmi hrají roli prostředníka „korespondenční pravidla“, jež jsou určitým návodem, jak interpretovat teoretické pojmy. Neexistují však žádná čistá „porovnání“ ve vědě. Výpovědi o porovnání jsou prosycené teorií, protože obsahují teoretické předpoklady. Popsaný model nebere dostatečně v úvahu roli pomocných hypotéz a význam různých kontextuálních momentů, které významně ovlivňují popis našich pozorování. Uvedené skutečnosti zpochybňují možnost přímočaře použít kritérium falzifikace k testování teorie, a tedy i možnost dospět k jasnému rozhodnutí, zda teorie patří do metafyziky nebo nepatří.

Teorie rozlišujeme podle jejich předmětu. V širším smyslu tím máme na mysli rozdělení podle vědeckých disciplín. Toto hledisko se však může stáhnout na užší oblasti vědy. S tím souvisí dělení teorií podle dosahu. Teorie s „malým dosahem“ se týkají pouze jednotlivých vztahů nebo událostí. Teorie „středního dosahu“ se vztahují k ohraničeným oblastem nebo mají časově-prostorové omezení. Jako „velké teorie“ nebo „teorie dalekého dosahu“ označujeme obecně abstraktní teoretické konstrukce. Obecně výzkum ovlivňují spíše teorie „středního dosahu“.

Základní stavební prvky teorie jsou: koncepty, vědecké pojmy.

Koncept je abstrakcí reprezentující určitý objekt, vlastnost objektu nebo určitý fenomén.

Koncepty jsou základním prostředkem výzkumníka, které mají několik důležitých funkcí:

  • slouží jako základ smysluplné komunikace, která by bez vymezených pojmů nebyla možná
  • uvádějí do určité perspektivy – do způsobu, jak se díváme na empirický svět, co považujeme za důležité
  • jsou prostředkem kvalifikace a zobecnění
  • představují základ teorií.

Koncepty jsou kritickými prvky každé teorie, protože vymezují, na co se zaměříme. Pojmy, které se používají při každodenní komunikaci, mají mnohdy nejednoznačný obsah. Upřesnění a vyjasnění pojmů se dosahuje ve vědě definicí.

Definice lze klasifikovat na konceptuální definice a operacionalizované definice. Definice pojmu (konceptu), které používají jiné pojmy (koncepty), se nazývají konceptuální. Takové definice mají mít následující vlastnosti:

  • Mají být jednoznačné. Tento stav je opakem víceznačnosti, kdy definovaný výraz označuje kromě fenoménu našeho zájmu, také něco jiného.
  • Nesmí vymezovat kruhem, tzn. to, čím definujeme, nesmí obsahovat pojem, který definujeme.
  • Mají popsat pojem pozitivně. Popisují výstižně jednotlivé vlastnosti fenoménu.
  • Mají mít jasnou interpretaci a používat známé pojmy.

Teorie je založená na definovaných pojmech,  uspořádává a propojuje je tak, že získáváme lepší vhled do nějakého problému. Částí teorie jsou i definice použitých pojmů.

Většinou se požaduje, aby vhodná teorie určila nebo ovlivňovala základní aspekty výzkumu: výběr výzkumné otázky, sběr dat a jejich analýzu.

Při posuzování kvality výzkumu existuje zaujatost proti projektům, které nejsou zřetelně propojeny s nějakou teorií. Přístup k výzkumu bez opory teorie se někdy nazývá naivní empirismus. Je nesmyslné, přehnané a nesprávné zcela zamítat takové projekty, protože v určitých případech autoři skutečně nemají zájem o teorii. Jejich výzkumné otázky vznikly z prozkoumání literatury a sběr dat i jejich analýza měly přispět k jejich vyřešení. Literatura fungovala v tomto případě jako teorie. Metodologové považují za teorii prostě současný stav poznatků o daném problému. Jsou to spíše vědecko-technické zkušenosti z praxe. Slovo teorie se ve vědecké literatuře nevyskytuje někdy proto, že dosud neexistuje teoretické vysvětlení zkoumaného fenoménu. Jiné projekty představují skutečně hledání popisu faktů a teorie nestojí na začátku výzkumu, nýbrž se navrhuje se navrhuje po fázi shromažďování dat. Nepředpokládá se také, že teorie musí mít vlastnosti nějaké uznávané teorie. za teorii lze považovat hypotetický příběh o tom, že se objevují, nastávají jednání, události, struktury nebo myšlenky.

Existuje kontinuum vztahu mezi empirickými daty a metafyzickými tvrzeními.

Metafyzické prostředí jsou: obecné předpoklady, modely, koncepty, definice, klasifikace, zákony, komplexní a jednoduchá tvrzení, korelace, metodologické předpoklady, pozorování a empirické prostředí – naproti tomu stojí teorie a fakta.

Data jsou svázána s metodologickými předpoklady, zákony a definicemi, modely, a dokonce s obecnými předpoklady, které mají blízko k metafyzickému prostředí. to znamená, že vědeckou práci nelze omezovat na konstrukce teorií jako systémů falzifikovaných tvrzení. Jestliže „obecné předpoklady“ mají stejně důležité postavení jako „zákony“ a „pozorování“, pak se dopředu – na vyšší úroveň nedostaneme tak, že se soustředíme  pouze na tyto zákony a pozorování. také není možné vyhrazovat pojem „teorie“ pouze pro systémy tvrzení, která odpovídají zákonům empirického světa a pozorování.

Výzkum – znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o systematickou a pečlivě naplánovanou činnost, která má snahu odpovědět kladené výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru. Velký důraz a váha se klade na empirická data. Výzkum dělíme na základní a aplikovaný.

Při výzkumu a řešení výzkumných otázek používáme dvě hlavní obecné metody dané dvojicemi analýza – syntéza, induktivní postup – deduktivní postup.

Analýza spočívá v rozdělení celku na jeho komponenty a zkoumání, jak tyto komponenty fungují jako relativně samostatné prvky i jaké jsou mezi nimi vztahy. Při analýze provádíme průzkumové a objevující aktivity.

Syntéza spočívá ve sloučení částí do celku a o popis hlavních organizačních principů, jimiž se tento celek řídí v závislosti na jeho částech.

Dedukce spočívá v logickém odvození závěru z množiny jiných tvrzení, která považujeme za pravdivá. Množinu tvrzení nazýváme premisy. Dedukce může postupovat od obecného k jedinečnému, od obecného k obecnému nebo od jedinečného k jedinečnému. V empirickém výzkumu používáme dedukci, chceme-li nějaký případ podřídit určitému pravidlu. Říkáme, že na tento případ aplikujeme teorii.

Indukce vychází z poznatku, že pozorovaní představitelé (instance) dané jevové kategorie se vyznačují jistou vlastností. Z toho se usuzuje, že tuto vlastnost budou mít také její další instance. Tj. z pravidelnosti zkoumaných událostí odvozujeme obecné pravidlo o určité pravidelnosti platné pro další události na jiném místě nebo v jiném čase. Indukce se v empirickém výzkumu používá k převedení pravidelností v datovém materiálu do obecného pravidla.

Systém induktivních pravidel pro získávání a ověřování hypotéz a teorií je tvořen: metodou souhlasu, metodou rozdílu, metodou skutečné shody a rozdílu, metodou zbytku a metodou společné variace. Závisí však na předchozí analýze relevantních faktorů. Nelze použít pro složitou příčinnost, která se projevuje vrstveně.

Pomocí pojmu indukce a dedukce se popisují v empirickém výzkumu dva základní vztahy mezi daty a teorií. První – z teorie odvodíme deduktivně tvrzení, které porovnáme s fakty – je to deduktivně využitá teorie: teorie – tvrzení: data. Druhý: při induktivním přístupu používáme dat k individuálnímu odvození teorie: data: tvrzení – teorie.

V induktivním případě proces vývoje teorie obvykle zahrnuje aplikaci deduktivního postupu, neboť se data souvisle používají k návrhu a přezkušování elementů vznikající teorie. Komplexnost tohoto procesu zachycujeme konceptem abdukce – pro popis myšlenkového procesu při navrhování teorie. Abdukce je teoreticky považována za jediné odvození závěrů, které rozlišuje naše poznání. V abdukci je pokus navrhnout novou část teoretického vysvětlení pro existující kombinace dat v empirickém světě, pro něž neexistuje žádné vysvětlení pomocí dosud známé teorie. Abdukce hledá pravidlo pro překvapivá fakta, které zbaví překvapivosti a pak provede jejich přezkušování, na základě odvození pravidla pomocí indukce.

Výzkum je systematická tvůrčí práce rozšiřující poznání, včetně poznání člověka, kultury nebo společnosti, techniky, přírodních věd, biologie i lékařství, metodami umožňujícími potvrzení, doplnění či vyvrácení získaných poznatků.

Výzkumný proces empirický výzkum dochází k poznatkům pomocí systematické analýzy dat získaných nějakým metodologicky podloženým způsobem. Jak data, tak techniky analýzy mají velmi rozmanitý charakter. Výzkumný proces se monitoruje pomocí uznaných kritérií kvality. Má vést k poznání, které přispěje k lepšímu porozumění jevů a umožní predikci, případně ovládání jevů. Účel výzkumu obvykle klasifikujeme do jedné ze tří kategorií: explorace, popis a explanace.

Popis – popisný výzkum dává obraz specifických podrobností situace, jevu nebo vztahů. popisný a průzkumový výzkum mají mnohé znaky společné a mnohdy splývají. popisný výzkum popisuje jevy a soustředí se na otázky: kdo, jak a kolik. Používá techniky jako statistické šetření, terénní pozorování a případová studie. K určení, zda je daný výzkum popisný, potřebuje odpovědět následující otázky: popisoval výzkumník zvolený fenomén a dokumentoval výzkumník vlastnosti daného fenoménu?

Explorace – jestliže prozkoumáváme nové téma, abychom se o něm co nejvíce dozvěděli, provádíme exploratorní neboli průzkumový výzkum. úkolem výzkumníka je navrhnout formulace otázek, jež je nutné odpovědět v budoucnu v rámci rozsáhlejšího a systematického výzkumu. Exploratorní výzkum má být kreativní, flexibilní a zohledňovat všechny neočekávané jevy. Jde v něm také o první pokusy navrhnout nové koncepty a základy teorie. K určení, zda daný výzkum je exploratorní, potřebujeme odpovědět následující otázky: zkoumal výzkumník fenomén, který byl málo známý, vyhnul se výzkumník použití nějaké dosavadní teorie, aby mohl k problému přistoupit bez zátěže známých pohledů na daný problém, snažil se výzkumník odhalit důležité faktory a navrhnout nové koncepty a vztahy pro další výzkum?

Explanace jestliže se setkáme z jevem, jenž je dobře popsán, chceme vědět, proč se věci dějí daným způsobem (vysvětlit nějaký proces je cílem explanačního výzkumu). Tento výzkum staví na exploratorním a popisném přístupu. Pro výzkum explanační potřebujeme vědět: vytvořila se teorie pro vysvětlení fenoménu a jsou popsány vztahy, které osvětlují fungování určitého systému i změny zkoumaného fenoménu a nastala identifikace příčinné vazby?

Predikce spočívá v pokusu předpovědět nějaký fenomén. Předpovídat můžeme tehdy, jestliže na základě určitých informací, které jsou známy předem, můžeme určit, co se stane v pozdějším okamžiku.

Docílení změny – je to také cíl výzkumu, jde v něm o uskutečnění určitého výsledku, cílového stavu. Jde o aplikaci předchozích postupů.

Základní výzkum – se obvykle zabývá hlavně teoretickými otázkami a jeho výsledky není nutné okamžitě aplikovat. Jde v něm o vytváření zcela základních poznatků a teoretického porozumění. Hlavním uživatelem jsou opět jiní vědci, pracující v dané výzkumné oblasti. Účelem takového výzkumu je připravit základní předpoklady, na nichž může stavět budoucí výzkum.

Aplikovaný výzkum – na druhé straně odpovídá na otázky, které mají bezprostřední význam pro praxi. Hledá řešení praktických problémů.

Výzkumná strategie – je to metodologický přístup k řešení výzkumné otázky. Typy výzkumných strategií lze kategorizovat různým způsobem. Uznávají se dvě hlavní kategorie – kvalitativní a kvantitativní výzkumné strategie. Stále častěji se můžeme setkat s tím, že v jednom projektu se používají tyto výzkumné strategie v kombinaci. Přesná forma kombinování metod je dána výzkumnou otázkou, kontextem a možnostmi výzkumníka. Každá oblast vědy preferuje určité strategie a metody výzkumu, avšak mnoho základních kroků je společných pro všechny typy výzkumů. Na začátku identifikujeme téma a problém, vymezujeme účel výzkumu a určujeme výzkumné otázky, případně hypotézy. Výzkumné otázky lze doplňovat a modifikovat během výzkumu, ale základní cíl výzkumu je nutné určit předem. Dále volíme metodologii a navrhujeme výzkumný plán, sbíráme a analyzujeme data, docházíme k závěrům a doporučením. v určitých případech se kroky jako definice výzkumné otázky, volba metod, sběr dat i jejich analýza opakují a celý proces má interaktivní charakter, na jehož konci stojí výzkumná zpráva o dosažených výsledcích.

Jednotlivé kroky tohoto schématu:

Příprava – zahrnuje volbu výzkumného tématu a základní metodologie. Začíná se určením oblasti výzkumu, vymezením problému, následuje vymezení účelu výzkumu a výzkumné otázky (v souladu se zvolenou základní strategií).

Plán výzkumu – je nejdůležitějším krokem. V této fázi se navrhuje celý výzkum, uvažuje se o výběru zkoumaných objektů, děláme rozhodnutí o podrobnostech výzkumu. Určuje se, kdy a kde se výzkum provede a co budeme pozorovat. V závislosti na metodologické orientaci výzkumníka se volí určité metody sběru dat, také se určuje hrubý časový průběh celého výzkumu. Tento krok nemůže žádný výzkum vynechat. Plán výzkumu dostává písemnou podobu, jeho obsah se diskutuje s oponenty.

Provedení studie – zahrnuje sběr dat a jejich analýzu s cílem odpovědět výzkumné otázky. Je nutné se držet výzkumného plánu, ale měníme jej, pokud to je potřebné a možné. Získaná data se dávají do kontextu. Podrobnosti této fáze závisejí na zvolené metodologii. V některých studiích se používají pro analýzu statistické metody, jindy se statistika nahrazuje podrobným analyzovaným výkladem získaného materiálu.

Zpráva o výsledcích výzkumu – završuje badatelskou činnost. Výsledky je možné prezentovat různým způsobem. Obvyklá je textová forma. Stále častěji se používá pro uveřejnění výsledků internet. Zpracování zprávy se liší podle uvažované cílové skupiny příjemců. Představy o problému, vytvořený teoretický a pojmový rámec studie, předběžné i konečné výsledky se snažíme přehledně seřazovat a kategorizovat. Využívají se k tomu tabulky a grafické způsoby zobrazení. Využívání algoritmů a grafů je užitečnou a efektivní cestou, jak získat nebo zprostředkovat přehled o dané oblasti.

Výzkum má přispět k porozumění problémům a přinést nové poznatky.

To předpokládá: důkladnou znalost stavu poznání v dané oblasti, hledání metody, jak nových výsledků dosáhnout, chuť k dobrodružství, otevřenou mysl a vůli investovat čas a úsilí i v případě, že věci nejdou tak rychle dopředu, jak se očekávalo.

Nakonec se hodnotí původnost práce a její přínos pro vědu. Je nutné si uvědomit, že velikost příspěvku pro vědu není tak důležitá, jako kvalita práce, v níž se přínos demonstruje. S původností práce se spojují vlastnosti jako novost, nový styl nebo forma., využití vlastních schopností i autentičnost. Za užitečné se však považují také práce, které verifikují poznatky předchozího výzkumu.

Za originální výzkum se pokládá:

  • provedení empiricky zaměřené práce v dosud neprobádané oblasti
  • použití známých myšlenek nebo přístupů, ale s novou interpretací
  • získání nových poznatků ve vztahu ke starým otázkám a problémům
  • vytvoření původní syntézy
  • aplikace myšlenek z jedné oblasti do druhé oblasti
  • využití technik z jedné oblasti v jiné oblasti
  • interdisciplinární přístup využívající různé metodologie
  • příspěvek ke znalostem v oblasti takovým způsobem, který dosud nikdo nepoužil.

Znalost výzkumných metod a základů je základem pro kritické posuzování publikovaných vědeckých poznatků a předpokladem pro provedení vlastního výzkumu.

při posuzování vědecké práce se soustřeďujeme na deklarované cíle výzkumu a použité metody, které vypovídají o věrohodnosti výsledků. Jednou z funkcí výzkumu je návrh teorií, jež ve zhuštěné podobě a abstraktním jazykem popisují vztahy jevů v daných oblastech. Empirická fakta a teoretické úvahy poskytují argumenty (evidenci) pro oprávněnost dané teorie.

Kvantitativní výzkum – kvantitativní přístupy k výzkumu ve vědách často  napodobují metodologii – její obecné zásady. Zkoumané jevy můžeme částečně nebo zcela měřit a předvídat. Kvantitativní výzkum využívá náhodné výběry, experimenty a silně strukturovaný sběr dat pomocí testů, dotazníků nebo pozorování. Konstruované koncepty zjišťujeme pomocí měření, v dalším kroku získaná data analyzujeme statistickými metodami s cílem je explorovat, popisovat, případně ověřovat pravdivost našich představ o vtahu sledovaných proměnných. Kvalitativní výzkum bývá spojován s hypoteticko-deduktivním modelem vědy, který sestává z těchto základních komponent:

  1. Formálně se vyjádří určité obecné tvrzení, které má potenciál vysvětlit vztahy v reálných jevech – teorie.
  2. Provede se dedukce. za předpokladu, že teorie platí, budeme očekávat, že nalezneme vztah mezi minimálně dvěma proměnnými X a Y – hypotéza.
  3. Uvažujeme definici, co potřebujeme zjistit, abychom pozorovali X a Y – operační (operacionalizovaná) definice.
  4. Provede se pozorování – měření.
  5. Provedou se závěry o platnosti hypotézy – testování hypotézy.
  6. Vztáhne se výsledek testování zpět k teorii – verifikace.

Metody kvantitativního výzkumu jsou podrobně zpracovány, aby co nejvíce odpovídaly předmětu zkoumání.

Požaduje se, aby měření bylo validní, tzn. že se měří skutečně to, co se má měřit. Musí být také spolehlivé – tedy, jestliže se bude měřit stejná věc, pak pokud se nezměnila, dostaneme stejný výsledek. Poslední krok – verifikace, se považuje vždy za provizorní v tom smyslu, že v empirických vědách může si sice můžeme získat podpůrné argumenty pro platnost teorie pomocí shromážděných empirických dat, ale nikdy nelze její platnost dokázat. V tomto aspektu se liší empirické vědy od formálních věd (logika, matematika). Tradiční kvantitativně zaměřený výzkum může mít jednu ze dvou daných hlavních podob: experimentální a neexperimentální.

Kvalitativní výzkum – někteří metodologové chápou kvalitativní výzkum jako pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných strategií. Jiní zase jako protipól nebo vyhraněnou výzkumnou pozici ve vztahu k jednotné, na přírodovědných základech postavené vědě. Postupně však získal kvalitativní výzkum jevů rovnocenné postavení s ostatními formami výzkumu, neboť kvalita je přesnějším vyjádřením poznatků a výsledků v prováděném výzkumu. Jedinečnost kvalitativního výzkumu nespočívá pouze v absenci čísel. potíž je v tom, že kvalitativní výzkum je široké označení pro rozdílné přístupy. U tohoto výzkumu se nedosahuje výsledků pomocí statistických metod nebo jinými způsoby kvantifikace. Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění na různých metodologických tradicích zkoumání daného jevu nebo problému. Výzkumník vytváří komplexní, detailní obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o různých názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených (reálných) podmínkách.

V typickém případě výzkumník vybírá na začátku výzkumu téma a určí základní výzkumné otázky. Otázky může modifikovat nebo v průběhu výzkumu, během sběru a analýzy dat. Z tohoto důvodu se někdy kvalitativní výzkum považuje za emergentní nebo pružný typ výzkumu. V jeho průběhu nevznikají pouze výzkumné otázky, ale také hypotézy a nová rozhodnutí, jak modifikovat zvolený výzkumný plán a pokračovat při sběru dat i jejich analýza. Sběr dat a jejich analýza probíhají v delším časovém intervalu a výzkumný proces má longitudinální charakter. Výzkumník může navrhnout teorii fenoménu, který pozoroval.

Smíšený výzkum Výzkumníci stále častěji kombinují metody kvalitativního a kvantitativního výzkumu v jedné výzkumné akci. Snaží se tak využít výhody obou přístupů pří řešení výzkumného problému. Mluví se pak o používání smíšeného plánu výzkumu nebo smíšené výzkumné strategii. Metodologie je již známá pro kombinaci kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Smíšený výzkum je definován jako obecný přístup, v němž se míchají kvantitativní i kvalitativní metody, techniky nebo paradigmata v rámci jedné studie. Daná metodologie vyjasňuje účel a možnosti jednotlivých kombinací. Snaží se odpovědět na otázky: jak vypadá posloupnost metod pro sběr dat kvalitativních a kvantitativních, jaký význam se bude přisuzovat kvantitativním a kvalitativním datům, v jaké fázi se budou integrovat jednotlivé typy dat a použije se nějaká obecná teoretická perspektiva?

Výzkum pomocí míchání metod – znamená, že se v některých typech smíšeného výzkumu používají na úvod kvalitativní metody sběru dat, po jejich shromáždění a analýze následuje dotazování pomocí strukturovaného dotazníku v rámci statistického řešení a potom se provede dodatečné hloubkové dotazování vybraných účastníků podílejících se na šetření pro výzkum.

Výzkum na základě smíšeného modelu – zde výzkumník využívá jak kvalitativní, tak kvantitativní výzkum uvnitř jednotlivých fází výzkumného procesu. Ve zjednodušeném třífázovém modelu výzkumného procesu se nejdříve určují výzkumné otázky, potom se shromažďují data a nakonec se analyzují.

Oba tyto kroky mají v kvalitativním i kvantitativním výzkumu zhruba následující strukturu: Cíle výzkumu: typické cíle kvalitativního výzkumu jsou explorace a popis událostí v jevech, typické cíle kvantitativního výzkumu jsou statistický popis, predikce nebo verifikace příčinných hypotéz.

Typy dat: kvantitativní výzkum se opírá především o standardizovaná kvantifikovatelná data, kvalitativní výzkum se zabývá texty, slovy a obrazy.

Typy analýzy a interpretace: kvantitativní výzkum zahrnuje statistickou analýzu, kvalitativní výzkum používá interpretativní metody hledáním témat a pravidelností v reálných datech.

Můžeme mixovat typy výzkumných otázek již v přípravné fázi a plánovat zodpovězení jak explorativních otázek, tak testování hypotéz. Také je možné míchat různé postupy ke sběru dat. Také ve fázi analýzy můžeme použít různé přístupy. Rovněž můžeme sbírat pouze kvalitativní data, ale analyzovat je pouze kvantitativně.

Experimentální výzkumZákladní vlastností experimentu je to, že výzkumník aktivně a úmyslně přivodí určitou změnu situace, okolností nebo zkušeností z jevů a pak sleduje změnu dalšího jevu. Tzn. výzkumník manipuluje nezávisle proměnnými X a měří změnu zvolených závisle proměnných Y. Experiment musí být připraven do všech podrobností před započetím sběru dat. Cílem je zamezit tomu, aby závěry byly ovlivněny jinými (rušivými) proměnnými.

Experiment (vědecký pokus) – je soubor jednání a pozorování, jehož účelem je ověřit (verifikovat) nebo vyvrátit (falzifikovat) hypotézu nebo poznatek, které něco tvrdí o příčinných vztazích určitých fenoménů. Je to výzkumná vědecká metoda, která ověřuje hypotézu systematicky.

Pokus – je hlavní nástroj empirického rozšiřování vědeckého poznání. pokus (snaha) je nedokonalá snaha dosáhnout určitého cíle ve výzkumu.

Vědecký experiment má být plánovitý, opakovatelný i ověřitelný.

Myšlenkový experiment vychází z myšlené situace a snaží se z ní logicky odvodit její důsledky.

Neexperimentální výzkum – vypadá podobně jako experimentální výzkum, ale rozdíl spočívá v tom, že výzkumník neuplatňuje změnu situace, podmínek nebo zkušenosti z jevů. Také v tomto případě je postup velmi podrobně naplánován. Obvykle se uskuteční pilotní studie, aby bylo možné některé parametry výzkumu lépe určit. Typické vlastnosti: výběr vzorků, měření několika proměnných (cílových, ovlivňujících a kovariačních), popis chování proměnných a testování hypotéz, hypotézy se týkají rozdílnosti statistických charakteristik rozdělení jednotlivých proměnných mezi skupinami nebo závislostí vybraných proměnných mezi sebou. Někdy rozlišujeme při konceptualizaci vztahů v měřené (mediátorové – M, intervenující -I), proměnné I a moderující proměnné M (X-I-Y, X-Y-M).

Metodami kvantitativního přístupu jsou: statistická šetření, experiment, oficiální statistiky, strukturovaná pozorování a obsahová analýza.

Sektory provádění výzkumu a vývoje: je to podnikatelský sektor, vládní sektor, vysokoškolský sektor a soukromý sektor.

Zaměstnanci výzkumu a vývoje:

  • výzkumní pracovníci – jsou ti, kteří se zabývají koncepcí nebo tvorbou nových znalostí, výrobků, procesů, metod a systémů, ev. takové projekty řídí. Jde převážně o vědecké a odborné duševní pracovníky a vedoucí pracovníky výzkumných a vývojových útvarů.
  • techničtí pracovníci – jsou ti, kteří se účastní výzkumu a vývoje uskutečňováním vědeckých a technických úkolů, aplikováním konceptů a provozních metod, obvykle za dohledu výzkumných pracovníků.
  • ostatní pracovníci – jsou ve výzkumu – řemeslníci, sekretářky a úředníci, kteří se podílí na výzkumných a vývojových činnostech nebo jsou začleněni do takových prací. Jsou zde zahrnuti i manažeři a administrativní pracovníci, jejichž činnosti jsou přímou službou výzkumu a vývoje.

Vztah mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem – postupně se prosazuje mínění, že kvalitativní i kvantitativní výzkum přispívají každý po svém k rozšiřování našich znalostí o jevech. Výsledky získané oběma strategiemi výzkumu se doplňují. Jez vědní praxe známo, že neexistuje konflikt (rozpor) mezi kvalitativními a kvantitativními metodami a daty. Existuje i domněnka, že v určitém smyslu jsou kvalitativní data důležitější při generování hypotéz, než kvantitativní data. Kvantitativní výzkum se často zajímá o dokumentaci jevů větších rozměrů, zatímco kvalitativní výzkum se zajímá především o procesy menších jevů. Makro-orientovaný výzkum se zabývá většími událostmi (případy) v jevech, mikro-orientovaný výzkum se zabývá naopak interakcemi a chováním menších událostí (případů) v jevech a upřednostňuje interpretativní a kvalitativní strategie. Platí požadavek, že kvalitativní výzkumník se má pokusit uvést své poznatky do souvislosti s jevy na vyšší úrovni, tzn. propojit poznatky s mikro-úrovní a makro-úrovní výzkumu.

Vývoj – je systematické tvůrčí využití poznatků výzkumu nebo jiných námětů k produkci nových nebo zlepšených materiálů, výrobků nebo zařízení, a/nebo k zavedení nových či zlepšených technologiím systémů a služeb, včetně pořízení a ověření prototypů, poloprovozních nebo předváděcích zařízení.

Rozvoj – je označení procesu, který má za cíl zlepšování původního stavu, ev. jeho přetvoření do lepší podoby. Rozvoj je chápán jako proces zlepšování, vedoucí ke vzniku lepší verze, než byla předchozí, ze které vycházela. Opakem rozvoje je stagnace, kdy nedochází ke zlepšování, ale k pozastavení nebo případně ke zhoršování stavu.

Metodologie – se zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií i metod výzkumu. Předmětem této disciplíny jsou nástroje vědy. Obecná metodologie jedná o otázkách celých vědních disciplín nebo vědy vůbec. Speciální metodologie předepisuje použití specifických metod v určité disciplíně. Metodologie je tzv. popis uspořádání vědecké akce.

Pro metodologii empirického výzkumu jsou velmi důležité diskuse o tom, která tvrzení máme považovat za pravdivá.

Teorie korespondence – pravdivost je dána tím, že tvrzení musí být v souladu se skutečností a musí existovat jednoznačně zobrazení.

Koherenční teorie pravdy  – ta považuje tvrzení za pravdivé, jestliže je s určitými jinými tvrzeními v koherenci, tj. že není mezi nimi rozpor (bezrozpornost).

Konsenzuální teorie pravdy – tvrzení je pravdivé, jestliže je všeobecně akceptované, tzn. nehledá se nutně nějaký problémový vztah ke skutečnosti.

Pragmatická teorie pravdy – tato vychází z předpokladu, že výpovědi nelze přímo porovnávat se skutečností. Spíše je podstatné zkoumat, jaké mají praktické důsledky.

Veřejné prostředky investované do základního výzkumu musí přinášet skutečně nové poznatky ve srovnání se světem.

Veřejné prostředky investované do aplikovaného systému, vývoje i inovací musí přinášet konkrétní ekonomický či jiný přínos z jejich realizace.

Je nutné, aby vysoké školy a výzkumné organizace měly podmínky pro základní výzkum i aplikovaný výzkum, využívaly nakoupenou techniku za vysoké finanční prostředky pro výuku studentů a pro technickou praxi – firmy, které potřebují užitečný a aplikovaný výzkum, věnovaly svůj celkový pracovní čas efektivní výuce studentů i také výzkumu pro praxi, odevzdávaly své výsledky práce do praxe a k evidenci na ministerstva ČR, která jim zadávají výzkumné úlohy, dávají kontakty a pořizují prostředky na technicky náročná zařízení pro základní i aplikovaný výzkum a pro výchovu nových vědců i expertů  a také výzkumných pracovníků na evropské i světové úrovni.

Rozvoj vědy, výzkumu, vývoje a inovací patří mezi základní předpoklady rozvoje a růstu ekonomiky každé vyspělé země. Kvalita a efektivnost výzkumu i vědy musí mít při hodnocení vědecké práce větší význam, než pouhá kvantita. Návratnost investic je nutná ve vědě i výzkumu.Poznatky vědy a výzkumu musí být co nejdříve uvedeny do praxe, jinak nebudou efektivní a mohou být často překonány, na jejich základě, konkurenčním výzkumem a vývojem. Pro každý vědecký i vývojový ústav to pak jsou obrovské ztráty na image a hlavně finanční ztráty, neboť se nevrátí vložené investice do nich. Reakce a tlak na uvedení nových poznatků vědy a výzkumu, musí působit na urychlený vývoj nových technologií, materiálů, výrobků aj. Jinak prováděná věda a výzkum, nemají své opodstatnění a ani možnost se udržet v soutěži s konkurencí, která získává stále vyšší úroveň a účinnost při své činnosti.

O ltuja@seznam.cz